Vyšlo dne 4.1.2021

Rumunsko '96

Už nevím, koho v roce 1996 napadlo uspořádat výpravu do Rumunska. Plán zněl: zaplatíme si zájezd od Kudrny, dojedeme na výchozí místo, tam si opatříme mapu, trhneme se od ostatních a projdeme si to celé soukromě v opačném směru. A tak se jednoho letního dne nasoukalo v Brně (tuším asi) deset SUPů a jejich přátel do kudrnovského autobusu a vyrazilo na jihovýchod. Směr: pohoří Retezat a Godeanu.

První problém nastal na tábořišti Gura Zlata poté, co jsme vystoupili z autobusu. V místě samém o něčem takovém jako je mapa nejspíš slyšeli naposledy za Hitlera a náš kudrnovský horský vůdce se své jediné černobílé xerkopie něčeho, čemu říkal "mapa" (vrstevnice na tom byly po dvou stech metrech) nechtěl vzdát, protože v těch místech v životě nebyl. Navíc měl jen mapu Velkého a Malého Retezatu, zbytek cesty se mělo jít naslepo. Takže z našeho plánovaného odtržení nebylo nic.

Druhý problém se projevil k večeru. První noc jsme měli trávit u jezera Bucura, kde bylo oficiálně povolené tábořiště. U Kudrny si patrně řekli "je to 15km, to ujdou během odpoledne a ještě si pak třikrát oběhnou jezero". S čím nepočítali bylo převýšení. Za soumraku jsme měli v nohách kolem devíti kilometrů horizontálně a 1300m vertikálně - vše s dvacetikilovými bágly na zádech. Nakonec jsme museli riskovat hněv místních strážců národního parku, zapadnout do kleče, postavit tam stany a tvářit se nenápadně.

Druhý den, hned za jezerem Zănoaga, náš úžasný horský vůdce zabloudil, čímž nám potvrdil naše podezření, že se mapy mohl v klidu vzdát, protože ji stejně neumí číst. Bohužel se přiznal až poté, co nás několik kilometrů vodil nazdařbůh mezi jezery, mužíky a divokými koňmi. Část výpravy se mezitím trhla, vystoupala vysoko nad nás na hřeben a my si říkali "chudáci, budou muset zase dolů". Byl to omyl, oni šli správně, mimo jsme byli my. Po další hodině bloudění nás nakonec zachránil Ondra Vitouš: sice, stejně jako ostatní, neuměl žblebtnout rumunsky, ale měl praxi z mezinárodní rozhlasové stanice a tak po chvíli, vyzbrojen krabičkou cigaret, ulovil ovčáka, vyptal se ho na cestu a následně nás přes několik horských hřbetů dovedl na místo určení.

Třetí den jsme se probudili do mrholení, zimy a mraků. Lézt na vrchol Peleagy a pak dál oklikou po hřebeni do sedla Șaua Plaiul Mic, na které jsme koukali přes údolí, se mi jevilo jako holý nerozum, zvlášť když mi po včerejším úprku přes devatero kopců začalo stávkovat koleno. Naštěstí jsem s tímto názorem nezůstala osamocená a tak to náš hlouček vzal po modré přímou cestou. Dolů do údolí, nahoru k jezírku pod sedlem, tam počkat na ostatní a kochat se výhledem na prosluněný vápencový Malý Retezat před námi a Velký Retezat, zahalený do mraků, za námi.

Další den nás čekala relativně pohodlná hřebenovka jihozápadně Malým Retezatem. Vyčasilo se a výhledy stály za to. Bolest v koleni taky, zvlášť pokud jsem se zastavila, takže jsem neustále uháněla v čele.

Následující den mi došel film. A s filmem došlo i hezké počasí. Zatáhlo se, sílil vítr. Kromě toho jsme také vyšli z mapy. K večeru jsme nakonec zalágrovali u jakéhosi jezera (zdá se, že šlo o Lacul Scărișoara) a čekali co přijde.

Přišla vichřice a déšť, který vydržel i ráno při balení stanů. SUPí část výpravy proto prohlásila, že na další vrchol v mracích se může vybodnout, na horského vůdce bez mapy a znalostí také a že pokud se vydáme z kopce údolím na sever, musíme dojít k přehradě a k civilizaci. Následoval osmihodinový sestup ovčími stezkami, houštím a pralesem, který byl korunován úspěchem: skutečně jsme dorazili k přehradě, promočení od hlavy až k patě včetně bagáže a mé kytary. Po chvilce dohadování, jestli je civilizace spíš vlevo nebo vpravo, jsme se vydali doprava a po pěti kilometrech pochodu konečně dorazili k místnímu rekreačnímu středisku, velkému pokoji, postelím a dvěma obrovským kachlovým kamnům.

No a pak už jen nazítří stopem do Gury Zlaty, tam počkat další den, než se promočený zbytek výpravy doplahočil z výšin, naložit o týden lehčí bagáž do autobusu a hurá zpoza hranic všedních dnů domů... Do Prahy... Do...

Mimochodem, kytara se mi rozlepila až po dalších dvou letech.