O webu a autorce

Samozřejmě že je Bohnická věž naprosto obyčejný panelák. Ale když člověk kouká z dvanáctého patra těch patnáct kilometrů z Bohnic do Modřan nebo na čtyři kilometry vzdálený Pražský hrad, občas si opravdu připadá, jako kdyby z cimbuří věže jupitérglázem kontroloval poddané.

Fotím odmala, čili někdy od půlky osmdesátých let. Zpočátku dětskou východoněmeckou Beirettou, do které se strkaly dvanáctiobrázkové kazety ORWO (samozřejmě s Fomapany přemotanými do originální kazety v zatemněném špajzu), na konci osmdesátek jsem přešla na zrcadlovky (počínajíc otcovou Praktikou FX2 a bratrovou MTL5 stejné značky), o deset let později začala vedle analogu experimentovat s digitálními kompakty a od roku 2004, poté, co jsem svého posledního Pentaxe MZ5 věnovala kamarádce a zvětšovák zanechala v bazaru u Pazdery, už jedu jen na digitál (postupně Nikony D70, D300, D7100, D7500, k tomu kabelkové Sony A5100 a Olympusy OM-D E-M10 Mark II následovaný OM-D E-M5 Mark III, nějakou dobu jsem si pro extra špatné světelné podmínky půjčovala od Fotori fullframe - no a nyní jsem dospěla do stavu, kdy preferuju kvalitní optiku, rychlý a přesný autofokus a nízkou váhu a tak jsem od března 2025 zakotvila čistě u OM-1 Mark II od OM System se starším pětkovým Olympusem jako zálohou).

Vždycky jsem fotila jen to, co vidím. Nesnáším aranžování osob, skupinová fota dělám jen se skřípěním zubů, vstávat v pět ráno kvůli východu slunce a mlhám nad blaty jsem líná a na půlhodinové čekání na správné světlo nemám trpělivost. Baví mě spíš, když mohu zachytit výrazy lidí, když mě zaujme nějaký detail, průhled, kterého jsem si předtím nikdy nevšimla, či neobvykle nasvětlená krajina. A musím na to mít náladu.

Nedělám umění, prostě fotím, co se děje kolem mě.

Výstupy najdete na těchto stránkách, případně na Facebooku.
A trochu taky na Youtube...

Jana Jarošů

---

A ještě slovníček pojmů v rubrikách

Občanské sdružení S.U.P. bylo zároveň základním článkem Hnutí Brontosaurus a kolektivním členem Asociace Brontosaurus. Většinou se realizovalo na hradech a zámcích, kde členové o víkendech pomáhali kastelánům s údržbou a úklidem a za odměnu dostali prostor pro své hry s různou tématikou. Parta se kromě toho scházela i mimo oficiální aktivity - oživovaly se hrady, natáčely se amatérské filmy, chodilo se za kulturou, samozřejmě byly i výlety, vandry... Já tam působila přibližně mezi roky 1993 až 1996, nicméně S.U.P. v nějaké formě pokračoval i pak...

Šlojíř vznikl někdy kolem roku 1997 jako původně historicko-taneční a divadelní soubor, posléze už jen historicko-taneční. Vykrystalizoval převážně z původních členů S.U.P.a a jejich aktivit kolem Renesančního léta na Grabštejně (1994), Frýdlantě (1995) a Kašperku (1996, 1997). Moc jsme o tom nevěděli, ale nechybělo nám nadšení. Soubor jsem opustila z časových a osobních důvodů někdy v roce 2001, pár měsíců poté zanikl.

P.E.S. byla zkratka pro Pražské elegantní skupení. V reálu se jednalo o neformální a pevně neohraničenou bandu historicko-tancovacích lidí, která spontánně vznikla kolem kurzů a plesů Hanky Tillmanové. Na renesančních akcích se občas vyskytovali i pod názvem Benvenuti. Bohužel, PES nakonec nepřežil následky koronaviru a rozpadl se na součástky. Některé ovšem stále vykazují známky života a také stále žijí i Hančiny taneční kurzy; z těch jsem nicméně já na konci roku 2025 poněkud neplánovaně vypadla...

Subulcus jsou moji historicky hudební kamarádi (hlavně) z Dlouhé Vsi u Liberce. Syrová hudba v českých překladech od pasáčků vepřů. Občas si s nimi o víkendu zajedu pokecat na hrady a tržiště.

Stejně tak je z Liberce i víceméně středověký Trifikus a modernější Fragium 16, hudební soubory, jejichž společným jmenovatelem je kapelník a můj kamarád Pavel Jirásek. Sama příležitostně hraju s irskou sekcí Trifiku (Trifikus Ceilidh Band) a párkrát jsem jim už zaskakovala i v tom středověku.