Vyšlo dne 3.4.2019

O webu a autorce

Samozřejmě že je Bohnická věž naprosto obyčejný panelák. Ale když člověk kouká z dvanáctého patra těch patnáct kilometrů z Bohnic do Modřan nebo na čtyři kilometry vzdálený Pražský hrad, občas si opravdu připadá, jako kdyby z cimbuří věže jupitérglázem kontroloval poddané.

Fotím odmala, čili někdy od půlky osmdesátých let. Zpočátku dětskou východoněmeckou Beirettou, do které se strkaly dvanáctiobrázkové kazety ORWO (samozřejmě s Fomapany přemotanými do originální kazety v zatemněném špajzu), na konci osmdesátek jsem přešla na zrcadlovky, o deset let později začala vedle analogu experimentovat s digitálními kompakty a od roku 2004, poté, co jsem svého posledního Pentaxe MZ5 věnovala kamarádce a zvětšovák zanechala v bazaru u Pazdery, už jedu jen na digitál (Nikony D70, D300, D7100 a v současnosti D7500, případně kabelkový Sony A5000).

Vždycky jsem fotila jen to, co vidím. Nesnáším aranžování osob, skupinová fota dělám jen se skřípěním zubů, vstávat v pět ráno kvůli východu slunce a mlhami nad blaty jsem líná a na půlhodinové čekání na správné světlo nemám trpělivost. Baví mě spíš, když mohu zachytit výrazy lidí, když mě zaujme nějaký detail, průhled, kterého jsem si předtím nikdy nevšimla, či neobvykle nasvětlená krajina. A musím na to mít náladu.

Nedělám umění, prostě fotím, co se děje kolem mě.

Výstupy najdete na těchto stránkách.

Jana Jarošů

PS: Ještě odkaz na Fejsbůk.