Vyšlo dne 19.8.2021

Na Hasištejn, podél Prunéřovského potoka a Českým středohořím zpět

Minulý týden jsem se po nějaké době znovu začetla do Šmídovy knihy Předposlední trubadúr a když jsem došla k pověsti z hradu Hasištejn, uvědomila jsem si, že vůbec netuším, kde tahle zřícenina leží. Chvíli nato jsem už studovala mapu a uvažovala, jestli stihnu v neděli po společném obědě sednout do auta, dojet do Krušných hor, prohlédnout si hrad, udělat nějaké turistické kolečko a vrátit se před setměním domů. Odpověď zněla že ano.

V neděli po půl třetí jsem tedy odstavila Baryka na návsi vesnice s nevynalézavým názvem Místo a za neutuchajícího vedra se vydala po žluté značce ku hradu. Prošla jsem vesnicí, lesem, loukou, minula hotel pana Pytlouna a křížek s lebkou - a nakonec se vynořila na parkovišti před hradem. V pokladně za bránou jsem zaplatila padesát korun za vstup a začala se rozhlížet.

O historii hradu se můžete dočíst na jeho oficiálních stránkách. Text Zdeňka Šmída, v němž postavy vandráka, úředníka a ducha rytíře Odolena provádějí čtenáře pověstmi západočeských hradů, už tak snadno dostupný není. A tak si dovolím zkopírovat alespoň krátkou mezihru, která v knize předchází pověsti o tomto hradu:

Zde je vhodné připomenout, řekl úředník, že páni na Hasištejně byli často podivíni: snad to zavinila odloučenost hradu na obchodní stezce z Kadaně do Sas, ticho krušnohorských lesů... Třeba pan Oldřich z Plavna. Dal se zavřít do královského vězení a pak z něj unikl, což Václava Čtvrtého tak rozzuřilo, že nařídil vystavit na pranýři alespoň Oldřichův praporec, když z živého Oldřicha nepolapil nic. Nejslavnějším podivínem byl však český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic: žil tady v míru, obklopen lesy, knihami, tanci, mladičkými harfenistkami a zejména láskou své Charlotty, Italky z Ferrary. Přitom stačil konat astronomická pozorování, rozšiřovat hrad, skládat básně a kárat Čechy, že jsou nemravnými hulváty.

Žil naplno, řekl vandrák, žádný podivín, nýbrž moudrá hlava. Podivín je, kdo nejenže naplno žít nedovede, ale ani se o to nesnaží. Být podivínem stalo se normální. Podivné je běžné. Ať žije Bohuslav!

Voláte pozdě, dodal rytíř. Bohuslava pochovali v Přísečnici, městečku, odkud pocházely spanilé harfenistky. To, co zbylo z Přísečnice, leží teď na dně přehrady. Hroby harfenic i hrob Bohuslavův věčně překrývá zelená voda.

Že se na Hasištejně objevila o pár století později i další známá osobnost připomíná pamětní deska s profilem J. W. Goetha vedle brány, vedoucí na vnitřní nádvoří. O cestách slavného romantika do západočeských lázní jsem věděla, ale že prolézal i krušnohorské ruiny, to pro mě bylo novinkou.

Za branou do vnitřního hradu jsem narazila na lákavý vstup do podzemí, ovšem po několika schodech mě zastavila vodní hladina. Do zad mi pralo slunce a moje pokusy posvítit si dál do zaplavené temnoty mobilem měly asi stejný efekt, jako házení sněhových pusinek do černé díry. Informační tabule vedle vstupu tvrdila, že jde o hradní kapli, ale tu tabuli si tady podle mého soudu jen někdo opřel o zeď, protože zbytky kaple s oltářem jsem našla ve starém paláci přímo proti bráně. Podle Wiki by tu měl někde být rozsáhlý hradní sklep, možná je vstup po nedávných deštích pod vodou.

Další slibná díra se naskytla po vyšlápnutí několika schodů směrem k begfritu. Vlezla jsem tedy do ní, ale po pár metrech mě to vyhodilo u studny u úpatí věže. Asi mi místní sklepy nejsou souzeny.

Hlavní hradní obranná věž je od konce devatenáctého století předělaná na rozhlednu. Při výšlapu vzhůru točitým schodištěm je možné hezky vidět, jak se tloušťka zdí směrem nahoru zužuje; dole je schodiště úzké a byl by problém se na něm vyhnout, nahoře u vyhlídkové nástavby už jde o pohodlné široké schody. Z okének po cestě je možno se pokochat vyhlídkou na spodní schodišťovou věž, zbytky kaple vedle ní, palác za ní a Prunéřovskou elektrárnu. Kdesi za elektrárnou je matně vidět maličká Kadaň.

Ještě lepší výhled je samozřejmě seshora, odkud je možné se kochat i pohledem na pláně za Kadaní a malebné údolí Prunéřovského potoka. Nad údolím má bohužel elektrárna Prunéřov konkurenci v podobě německých větráků.

Výš už jít nešlo, vrátila jsem se tedy dolů ke schodišťové věži. Vpravo od ní byl další nadějný sklep, ale vstup měl zahrazen dřevěnou mříží. V kapli po levé straně zbyly jen obvodové zdi, oltář, okno za ním a ve zdi paláce začátek schodiště. To se stáčelo o 180° a končilo další dírou ve zdi o dva metry výš; jeho horní konec už byl obsazený asi sedmiletým chlapečkem, takže jsem výstup na vyšší pozici neriskovala.

Z paláce musel být krásný výhled do kraje. Bohuslav tu měl asi opravdu klid, na jedné straně se díval do zeleně, na druhé straně ku Kadani a Praze. Prunéřov ani větráky ještě nestály, takže si na to nemohl rozsvítit, ale protože elektřinu neznal, bylo mu to patrně jedno. Dnes je na zbytcích paláce vyhlídková plošina.

Blížilo se půl čtvrté a já začala uvažovat, co dál. Vedro mi říkalo, ať se vrátím k autu a pustím si klimatizaci. Naproti tomu z údolí Prunéřovského potoka svůdně hučela voda. Nakonec vše rozhodla skutečnost, že v pokladně bylo možné zakoupit láhev studené vody - takto vybavena jsem se vydala po modrožluté k potoku.

K mému překvapení ovšem značka neklesala do údolí po levici, nýbrž stoupala od hradního parkoviště podél hřebenu vzhůru. Po chvíli jsem vytáhla mapu a zjistila, že částí údolí, kterou jsem viděla z hradu, vůbec nepůjdu, protože zatímco potok obtéká kopec z jedné strany, značka ho obchází ze strany druhé a spojují se až o kus severněji u osady Úbočí.

Úbočí vypadá jako bývalá malá trampská osada předělaná na lufťácké bydlení. Protéká jí Prunéřovský potok a přes něj se klene kamenný můstek. Ze značky není klenba na první pohled vidět, zakrývá ji porost na břehu, ale když se člověk podívá, přes co jde cesta na druhý břeh, zjistí, že je před ním něco zjevně hodně starého. Podle některých pramenů jde o nejstarší most v České republice a byl postaven přibližně v pátém století našeho letopočtu. Zdroje z NPÚ jsou střízlivější a jeho původ odhadují na vrcholný středověk.

Modrá dál pokračovala po levém břehu potoka vzhůru, nejprve kolem dalších chat Úbočí, pak sevřenějším lesnatým údolím. Místy bylo vidět, že břehy potoka bývaly kdysi zpevněné, ale opravdu jen místy. O necelé dva kilometry výše jsem zbystřila pozornost, protože podle mapy by tu někde měl být vodopád. Na odpovídajícím místě opravdu z lesní cesty odbočovala úzká stezka, brodila se přes Prunéřovský potok, kousek se vracela po druhém břehu a došla k čůrku vody stékajícímu po úbočí. Mapy.cz to označují za "dominantu Krušných hor", mně Kýšovický vodopád nijak extra neohromil, ale ani neurazil. Na jaře to může být zajímavé, naopak v předchozích suchých letech tu podle mého soudu neteklo nic.

Kousek za vodopádem jsem zjistila, že je čtvrt na pět a pomalu bych měla pomýšlet na návrat. Vpravo odbočovala do kopce lesní cesta označovaná na mapě jako "Císařská cesta". Vydala jsem se po ní a po půldruhém kilometru stoupání dofuněla na silničku z Celné do Vysoké Jedle a Místa. Šlapala jsem pro změnu z kopce; lesy ustoupily loukám a já si užívala výhledů z hradby Krušných hor dolů do kraje ke Kadani a dál do vnitrozemí. Za Vysokou Jedlí se na protějším hřebeni vyloupl hasištejnský begfrít a po chvíli jsem už s úlevou shodila bágl na zadní sedačku Baryka.

Už cestou k horám jsem u Loun toužebně pokukovala po travnatých kopcích Českého středohoří. A protože jsem měla hromadu času, naklepala jsem si do navigace trasu po okreskách: před Postoloprty doleva na Břvany a Ranou, na sever na Kozly, Měrunice, přes Červený újezd do Lhoty a u Bílinky se napojit na dálnici od Ústí.

A jela jsem a kochala se krajinou.

A fotila...

...Ranou, rejdiště to českých paraglajdistů...
...přírodní rezervaci na vrchu Čičov...
...Házmburk z různých míst a různými ohniskovými vzdálenostmi...
...srnku ve společnosti kombajnu...
...Ostrý a za ním Milešovku...

Poslední obrázek jsem udělala před domovními dveřmi. Kolemjdoucího chlapečka strašně zajímalo, co na té zdi fotím...

Rubriky: Výlety