Provence 2008

O dovolené v roce 2008 jsem si vedla bodový deníček, podle kterého jsem si chtěla následně spíchnout zápisky z cest. O pár let později jsem ho našla na ploše notebooku a první dva dny od Avignonu do noclehu ve Vaison-la-Romaine trošku rozepsala. Na další nějak nebyl čas, chuť, energie...

Ale proč sem nedat alespoň to, co mám...

Neděle 24.8.2008, odjezd

U pumpy před Plzní jsme nabraly dva Poláky. Kluk a holka a cedule "Rozvadov" - po chvilce hovoru jsme se ovšem dozvěděly, že jedou sbírat víno až někam na francouzsko-španělskou hranici. Nakonec s námi jeli víc než jedenáct set kilometrů.

Asi v půlce Německa jsme zjistily, že nám chybí spací pytle. Chvilku jsme přemýšlely, jestli má cenu se vracet a pak - k velké radosti našich pasažérů - dospěly z závěru že ne. Už tak jsme vyjely o den později, než jsme původně měly v úmyslu, ztratit další den kvůli takové banalitě nemá cenu...

Stmívat se začalo někde za Lyonem. Vysadily jsme stopaře, našly kemp za městečkem Tournon, navečeřely se a uložily ke spaní nabalené a přikryté tenkou dekou, na které obvykle sedáme při koupacích výpravách na Ovčáry.

Avignon, 25.8.2008

Ráno jsme se, mírně prochladlé, vymotaly z Tournonu a namířily si to po státovce, vedoucí po pravém břehu Rhôny, směrem na Orange a Avignon. Krajina mi silně připomínala okolí Labe pod Ústím; jen to Labe bylo výrazně širší, kopce kolem vyšší a na některých se rozpadaly zříceniny. Alespoň ze začátku, dál na jih se údolí začalo rozšiřovat a za Chateauneuf-sur-Rhône jsem si už připadala spíš jak v klasickém Polabí.

V obchodě se sportovními potřebami u kruhového objezdu poblíž Point-Saint-Esprit jsme vyřešily problémy se spacáky, zapomenutými v Praze. Po odjezdu byl náš účet o 110€ lehčí.

V Avignonu jsme zaparkovaly v kempu u mostu na ostrově. Respektive v kempu mezi mosty - na jedné straně most silniční přes obě ramena Rhôny, na straně druhé pak prodloužení zbytků toho Avignonského mostu. Jako obvykle ve Francii se kemp vyznačoval předraženou wifinou a hajzlíky bez prkýnek, jinak vcelku standard. Překopaly jsme auto do spací konfigurace a pak se za třeskutého vedra vydaly do města.

---

Trocha faktografie: Avignon je hlavní město departmentu Vaucluse v regionu Provence-Alpes-Côte-d'Azur. Založen byl už v dobách římského impéria, přičemž největšího významu dosáhl během let 1309 až 1417, kdy v něm sídlil papež (resp. od roku 1390 jeden z papežů). V současnosti je známý hlavně díky monumentálnímu papežskému paláci, postavenému v letech 1334 až 1352, a známému Avignonskému mostu, jehož zbylé tři oblouky můžete najít kousek od paláce na pravém břehu Rhôny.

---

Začaly jsme pokusem najít v centru Avignonu večerku, kde bychom mohly koupit flašku vody. To se ukázalo být docela nadliským výkonem: co se týče obchodů s potravinami, je na tom avignonské staré město hůř, než čerstvě postavené sídliště. Přitom tam podle všeho lidi bydlí. Nejspíš buď jezdí nakupovat do supermarketu za městem, nebo fungují na sluneční pohon.

Oběd na náměstí před papežským palácem nám zpestřoval cikánský harmonikář, přehrávající klasické popové šlágry, a číšník, k jehož dovednostem patřila i schopnost strhnout prostírání bez narušení stability na něm stojících sklenek. A pak už nás čekal papežský palác.

Kamarád Laďa Koudelka nás předem varoval, ať nečekáme nic světoborného - a měl pravdu. Jednak, podle všeho, z paláce po několikasetletém chátrání mnoho nezbylo a činorodí Francouzi ho v podstatě z velké části postavili znovu (na zdivu se nechá celkem snadno poznat, který kus je původní a který nový), jednak uvnitř není téměř žádný mobiliář, takže člověk prochází obrovskými prázdnými ponurými místnostmi vysokými často přes dvě patra, v nichž jsou pouze informační tabule, sem tam nějaká ta gotická truhlice a pár fresek. Z toho důvodu jsem také v interiérech vůbec nefotila, alespoň pominu-li dokumentaci účesu na soše Blanky z Valois (Karel IV. stál hned vedle). Tedy - ono se tam ani fotit nesmí, díky čemuž jsem také byla jednou z četných dam, hlídajících prázdný prostor, příslušně napomenuta.

Co mě ovšem dorazilo nejvíce byla výstava moderního umění v hlavním chrámu. Nejsem věřící a ke katolické církvi zaujímám spíše opatrně podezřívavý postoj, ovšem přesto si myslím, že si stánek něčí víry v jejím bývalém centru rozhodně nezaslouží natáčení ani následné velkoplošné promítání multikulturně kreativních videoprojekcí ve stylu "osel kálející před oltářem, zatímco se vedle něj chlapík v turbanu klaní směrem k Mekce". Papeže, kteří zde kdysi sídlili, by z toho nejspíš třefil šlak.

Váháte-li tedy, zda vyhodit 10€ - popřípadě 13€ v případě vstupenky zahrnující i Pont St-Bénézet - za návštěvu papežského paláce, doporučuji raději šetřit. Naopak vřele mohu doporučit procházku zahradami Rocher des Doms nad palácem, odkud jsme měly krásnou vyhlídku na údolí Rhôny, torzo mostu a tvrz Filipa Sličného Fort Saint-André na kopci za řekou. Díky jasnému počasí byl vidět i Mount Ventoux.

Poté, co jsme si prolezly uličky v okolí paláce, jsme skončily u Pont St-Bénézet, čili známého Avignonského mostu. Narozdíl od Paláce mohu návštěvu mostu vcelku doporučit, člověk tam nečeká žádnou výzdobu ani inventář a tak není zklamán. Mimo jiné si budete moct ověřit, že v písni zmiňované tančení na mostě je nesmysl; vzhledem k šířce mostovky by se tam vešel tak nanejvýš dvojstup při pavaně. V reálu se prý tančilo pod jedním z mostních oblouků, čili nejspíš někde na ostrově mezi oběma rameny.

---

Most leží na bývalé "svaté cestě" z Itálie do Španělska a jde o nejstarší most přes Rhônu mezi Lyonem a mořem. Je pojmenován po pastýři Bénézetovi, kterému se údajně zjevil anděl a řekl mu, že má postavit most. Pastýř s tím šel za místním biskupem, leč ten ho, dle mého soudu vcelku rozumně, poslal k šípku. Ovšem pastýř se nedal, spáchal nějaký zázračný čin zahrnující přemístění obřího základního kamene a most byl proto nakonec opravdu postaven.

Ve skutečnosti byl první most z dvanáctého století zhotoven ze dřeva, takže pochybuji, že by měl základní kámen. Kamenný most byl postaven až po dokončení papežského paláce; že by práce pro náhle přebývající kameníky? Délka mostu činila něco kolem devíti set metrů a během svého fungování byl několikrát stržen velkou vodou. Při posledním poškození v polovině 17. století odmítl Ludvík XVII. žádost o královskou dotaci a z opravy trosek proto nakonec sešlo. Dnes stojí z dřívějších dvaadvaceti oblouků pouze čtyři, z toho tři nad vodou.

Vstup na most je placený, u vchodu najdete nezbytné informační centrum a stánek se suvenýry. Na mostě samém můžete jednak navštívit kapli svatého Bénézeta, jednak si vychutnat hezký pohled na jedno z ramen řeky a papežský palác.

Na mostě byla hromada lidí a kaple Svatého Bénézeta (na jednom webu překládali toto jméno jako Benedikt; nevím, jestli je to správně) s živým holubem na oltáři. Na špičce pilíře pod kaplí se pak Hanka pokoušela simulovat klasickou scénu z Titaniku. K její smůle - a k pobavení okolních turistů - za ní bohužel nebyl Leonardo DiCaprio, nýbrž já, škodolibá lechtačka.

K večeru jsme si udělaly piknik na ostrově naproti Mostu. Na šátku se nám pomalu roztékal camembert, z termosky voněl čaj, kolem nás korzovaly dámy s kočárky, pánové se psy všech tvarů, sem tam skateboarďák. Jednou kolem nás proletěl zpoza plotu míč a skončil v řece; po chvíli za ním do vody hupsnul jeho majitel. Prostě idyla.

O to větším šokem pro nás bylo toto místo po setmění, kdy jsme se tam vypravily znovu kvůli nočním snímkům trosek Bénézetova mostu. Během soumraku se odněkud vyrojily agresivně vypadající party snědých hašišáků, kteří idylický park proměnili v místo, odkud jsme nakonec raději prchly s cennými předměty ukrytými na co nejneviditelnějších místech.

Večerní Avignon kupodivu nebyl nijak zvlášť nasvícený a většina centra působila dojmem, že tam chcípl pes. Jediným živějším místem bylo Place de l’ Horloge s točícím se velkým kolotočem z roku 1900, studentskou kutálkou a tančícími středoškolačkami. Chvilku jsme je pozorovaly a pak se vydaly vstříc našim novým spacákům...

Fontaine-de-Vaucluse, 26.8.2008

Po probuzení nefungovalo v autě centrální zamykání a když jsem otočila klíčkem v zapalování, kontrolky začaly blikat z posledních sil. Sakra! S pomocí krajanů, tábořících vedle, jsem auto vysunula na cestu a pokusila se ho roztlačit z kopečka, ale elektronice už očividně zbytky šťávy v baterii nestačily. Nakonec se nad námi slitoval německý táborník, který vytáhl starovací kabely a přistavil auto. Po zapojení sice všechny ručičky na palubní desce vylétly nadoraz a já už viděla, jak řeším třináct set kiláků od domova - v zemi, kde je slovo Ford nejspíš sprosté - vyhořelou řídící jednotku, nicméně asi to byl běžný jev, protože po chvíli zmatkování hodnoty spadly do běžných mezí a auto šlo normálně nahodit. Takže jsme si odtah do Prahy vyzkoušely až o rok později, když nám o pár kilometrů vedle umřelo pro změnu palivové čerpadlo... :-)

V autoservisu baterie pro dieselové Fordy neměli, ale po půl hodině dumání co s námi nás nasměrovali k příslušné prodejně. Prodavač byl výborný, sice jsme se v jazycích naprosto míjeli, ale když zjistil, že se mi protáčí matka jistící baterii v uložení, vytáhl páčidlo, násilím vyrval starou baterii a nasadil novou. Celá sranda stála 83€ a necelé jedno dopoledne.

Před Fontaine-de-Vaucluse jsme zastavily u vodní elektrárny před mostem na začátku kaňonu a na rantlu nad řekou opožděně posnídaly. Pod námi tekla neuvěřitelně čistá voda a při pohledu proti proudu se po řece dokonce mihli vodáci. Ve vyprahlé Provence jev nevídaný.

---

Fontaine-de-Vaucluse je městečko ležící 29 kilometrů jihozápadně od Avignonu v kaňonu pod prameny řeky Sorgue. Tvrdí se o něm, že tamější pramen patří k nejsilnějším ve Francii, ovšem ve skutečnosti nejde o pramen v pravém slova smyslu, nýbrž o krasovou vyvěračku, podle některých informací na webu možná i největší v Evropě. Původní jméno obce znělo Vaucluse (nyní je tak označen celý department) a vzniklo z latinského vallis clausa, což značí uzavřené údolí či kotlinu. Římské osídlení je zde doloženo od roku 30 před naším letopočtem, poslední římské nálezy jsou pak z doby o pět set let mladší. Po Římanech zde zbyly četné nálezy mincí, vyplavených z pramene, a socha Apollóna zabíjejícího ještěrku.

Fontaine bylo zřejmě již od římských dob vyhledávaným poutním místem. Křesťanská církev patrně v pozdějších dobách využila tohoto lidového kultu při poutích k hrobce svatého Vérana. Ten zde v šestém století údajně zbořil pohanský chrám u pramene a místo něj nechal postavit křesťanský kostel zasvěcený Panně Marii.

K ochraně procesí postavili mniši z marseillského opatství Saint Victor kolem roku 1000 na skalním ostrohu na levém břehu řeky hrad, který se později ve 13. století stal majetkem biskupů z Cavaillonu. O sto let později zde často pobýval na návštěvě u svého přítele, biskupa Philippe de Cabasolle, italský básník Francesco Petrarca, který si posléze dokonce ve městě pořídil dům. Vznikly zde jeho známé sonety Lauře de Noves.

Na říčce Sorgue stály již ve třináctém století vodní mlýny a pily, v šestnáctém přibyly i papírny. Díky tomu je dnes možné ve Fontaine kromě Petrarcova muzea a muzea speleologie navštívit i muzeum věnované výrobě ručního papíru podle středověkých postupů, umístěné v bývalé vodou poháněné papírně na pravém břehu řeky.

Sportovněji založení jedinci si mohou ve městě zapůjčit deblovku nebo kajak a kus řeky si sjet.

---

Ve Fontaine jsme zaparkovaly na placeném parkovišti kus před centrální návsí a vydaly se proti proudu podívat se, co to tu vlastně mají. Na mostě jsme chvíli obdivovaly výhled na mlýny, hospody nad řekou, zříceninu na skále po pravici, průzračnou vodu v řece a kachny vystrkující řitě při potápění. Opravdu úžasné místo, jen škoda těch davů turistů. Po pravém břehu se podél řeky valil štrůdl lidí směrem proti proudu.

No co, jsme taky lidi, takže jsme se zařadily. Minuly jsme několik putyk, několik pouťových stánků s umělou hmotou a umělými sladidly roztodivných tvarů, pak cesta pokračovala pod stromy podél vody za město ke svislým vápencovým útesům, kde měl být pramen.

---

Pramen tvoří malé jezírko pod dvousetmetrovými vápencovými stěnami. Na pohled je miniaturní, ovšem to se týká jen hladiny. Samotná hladina v něm kolísá v rozmezí mnoha metrů, v roce 1683 klesla dokonce dvacet metrů pod okraj. Pod hladinou je však ještě mnohonásobná rezerva: dno leží v hloubce 308 metrů (nejsem si ovšem jista, k jaké výšce hladiny pod okrajem je tento údaj vztažený). První pokusy o potápěčský průzkum byly provedeny v sedmdesátých letech devatenáctého století marseillským přístavním potápěčem Ottonellim, který se tehdy dostal do hloubky 23 metrů. Po druhé světové válce zde Jacques-Yves Cousteau pronikl do hloubky 74 metrů, další průzkum pak prováděl pomocí robota, který se dostal až na hranici 106 metrů. V září 1981 se německý potápěč Joch Hasenmayer probojoval až na 145 metrů a na důkaz tam nechal své lano. O tři týdny později ho Francouz Claude Touloumdjian překonal o dalších osm metrů. V roce 1983 se Hasenmayer dostal až na (prozatím) rekordních 205 metrů. Další výzkum byl už prováděn pomocí robotů a i nyní jsou plánovány další výzkumné sestupy.

Vydatnost pramene kolísá v závislosti na ročním období mezi 4500 a 100 000 litry vody za sekundu. I při největším suchu ovšem Sorgue nevyschne úplně, neboť ji napájí i vedlejší prameny masivu. Voda má po celý rok stabilní teplotu. Když před lety došlo k sesuvu půdu ve třicet kilometrů vzdálené části hor, zbarvila se i řeka Sorgue dohněda, což dokládá vzájemné propojení po celé délce krasového systému.

Půl kilometru nad městem tekl do řeky po kamenech zpod cesty proud vody, kus výše zbylo místo řeky jen kamenné schodiště. A za ním jezírko, které je označováno za pramen a které tentokrát příliš nefungovalo, protože hladina byla asi deset metrů pod okrajem. Voda se do řeky nejspíš dostávala buď průsaky zkrz kameny, nebo - a to spíš - těmi bočními vývěry zpod cesty. Ale místo to bylo působivé, nad námi dvě stě metrů kolmé bílé skály chránící nás před sluncem, dole hustý les a voda, až vzadu pak vyprahlé kopce. Člověk se tomu Petrarcovi nemůže divit, že se mu tady líbilo.

Cestou zpátky jsme si prohlédly muzeum papírnictví ve staré vodou poháněné továrně na ruční papír, chvilku uvažovaly, jestli se nám už chce obědvat, nebo jestli ještě počkáme a nakonec si to naším vyléčeným samohybem namířily k L'Isle-sur-la-Sorgue o pár kilometrů níž po proudu.

L'Isle-sur-la-Sorgue

Městu L'Isle-sur-la-Sorgue mnozí přezdívají "Benátky kraje Vaucluse", protože ho obtéká několik ramen řeky Sorgue, přes která jsou postaveny četné můstky. Zpočátku žilo město z rybolovu: místní rybáři údajně denně ulovili až 1500 krevet, jiné prameny pro změnu uvádějí až 35 000 raků ulovených za jeden den. Ve 14. století již šlo o důležité centrum vennaisinského hrabství. O čtyři století později se zde objevily vodou poháněné manufaktury na výrobu hedvábí a posléze i papírny, po nichž dodnes zbyla mlýnská kola pokrytá řasami a mechem, která se otáčejí v krytých kanálech porůznu v ulicích. Centrum skrývá renesanční domy, hotely z 18. století i kostel Notre Dame des Anges vystavěný ve slohu provensálského baroka s bohatou vnitřní výzdobou - a s okny na sever zazděnými kvůli mistralu.

V současnosti jde o významné turistické centrum, kromě toho se zde koná každou neděli velký bleší trh (první neděli v srpnu dokonce plovoucí, neboť trhovci prodávají přímo z loděk) a dvakrát ročně (o Velikonocích a 15. srpna) i veletrh starožitností, na který se obvykle sjíždí až 1000 starožitníků z celého světa.

---

Kanály, mlýny, čistá voda. Mlýnská kola náhodně rozesetá po ulicích a nádherné fresky v kolegiálním kostele Notre Dame des Anges. Nicejský salát v Troc Café, kde obsluhovala Vietnamka s hromadou času a dlouhým vedením. V L'Isle-sur-la-Sorgue jsme pochopily, proč jsou všude v Provence úzké uličky s vysokými domy. Důvod je nejspíš jednoduchý, ve slunné Provence je totiž přes den člověk vděčný za každý kousek stínu a v uličkách si ho člověk může užít do sytosti. Přirozená klimatizace...

Pernes-les-Fontaines

O pár kilometrů severněji jsme zastavily v Pernes-les-Fontaines, kde se mělo podle průvodce nacházet 36 kašen. Nemůžeme to vyloučit, sem tam na nás nějaká vykoukla zpoza rohu nebo z výklenku domu, ovšem Hance se ve vedru přestalo chtít počítat už někdy u deváté. Jinak v městečku evidentně chcípl pes, v křivolakých uličkách nebyla kromě nás ani noha. Ale poprvé jsme si mohly užít pohledů na pastelové provensálské okenice na pozadí pastelových provensálských fasád. V kavárně za branou z římských dob jsme pak se pak po chvíli konzultace s průvodcem rozhodly projet si první část okruhu Montmiraille (což Hanka překládá jako Krajkové pohoří) po místních opevněných vesnicích.

Gigondas

Za Vacqueryas, rodištěm slavného středověkého trubadůra Rimbauta de Vacqueyras, se nám poprvé rozhodla zpestřit cestu naše GPS. Zatím nás jenom oťukávala; na dvoře statku uprostřed pole se ještě nechalo celkem snadno otočit a polní cesta byla poměrně snadno průjezdná, jen ten pes byl blbej jak troky a snažil se nám mermomocí skočit pod kola.

Raději jsem vůči navigačnímu systému zbystřila pozornost, což mi ovšem nebylo nic platné. V Gigondas nás pro změnu protáhl místní vertikální jednosměrkou, kde už se otočit nedalo. Už jsem kdysi projížděla autobusem skrz marocké tržiště, nyní mi přibyla další zkušenost v podobě průjezdu Fordu Focuse provensálskou hospodou.

Na parkovišti za hospodou jsme si daly pauzu a šly se projít. Na plošině nad vesnicí stál kostelík a kousek vedle a výš se tyčila zřícenina místního hradu, ze které byl úžasný výhled na okolní vinice a placku dál směrem k Rhoně.

Séguret

Minuly jsme Sablet stojící na nepříliš strmém okrouhlém kopečku, který měl na vrcholu kostel. Navigace mi při průjezdu ukazovala v okolí ulice tvořící soustředné kruhy po úbočích. Nestavěly jsme, pokračovaly jsme dál směrem na Séguret, což je další vertikální vesnice o kus severněji. Při příjezdu byla krásně osvětlená zapadajícím sluncem. Opět úzké strmé uličky, na náměstíčku kašna ve které se smáčelo prádlo, pod střechami vlaštovčí hnízda. A z terasy kostelíka výhled přes vinice na místní variantu Suchých skal, zde ovšem ve vápencovém provedení. Ne nadarmo přirovnává název pohoří ke krajkám.

Stmívalo se, takže jsme vyrazily hledat kemp. Ve Vaison-la-Romaine se občas nějaká směrovka ke kempu vyskytla, ovšem většinou ne na hlavních křižovatkách, pročež jsme chvíli jezdily sem a tam. Kemp byl, co se stanů týče, plný, ale nakonec nám dali alespoň místo na štěrku před neobsazenou chatkou. Noclehu v autě to nebránilo a měly jsme navíc k dispozici zahradní nábytek. Na záchodě opět mísy bez prkýnek, asi jim došla umělá hmota. A u sousedů mejdan, ze kterého jejich chatka skoro nadskakovala. Ale jinak pohoda, daly jsme si večerní piknik, chvíli si četly a pak šly spát...

---

No a dál mi zbyly už jen výše zmíněné bodové zápisky klepané do notebooku obvykle večer v kempu...

---

Vaison-la-Romaine, 27.8.2008

Probouzíme se časně, kolem půl desáté. Zabalit, přeparkovat. Návštěva římských ruin v téměř poledním vedru. Zbytky fešáckého baráku. Zbytky (snad) shromaždiště, které je odkryté jen zčásti, přes zbytek vede silnice a o kus dál nad ním stojí obytné domy. Siesta v lesíku za římským divadlem. Římské divadlo - téměř celé hlediště postavené znova a stejně mu chybí sloupoví na vrchním konci. Před sto lety tu ovšem bylo jen pár šutrů. Muzeum s obrázky, jak co původně vypadalo, a s vykopávkami. Zajímavé.

Římský most, kolem jezdí auta, kousek proti proudu se v řece cáchají děti. Jetelné to není.

Staré město na druhé straně řeky je v podstatě nádherná prolejzačka. Oběd na zahradní terase nad řekou (já norský salát, Hanka nějaký jiný). Hromada uliček, v nich porůznu staré černobílé fotky (v oknech, ve výklencích i jen tak).

Crestet

Odjezd někdy kolem čtvrté, další část okruhu Krajkovým pohořím.

Vesnička Le Crestet, v níž se nám nepodařilo najít cestu ke zbytkům paláce. Výhled do kotliny obklopené horami, v dálce na kopci hrad. Malinkaté náměstíčko s kašnou.

Suzette

Pidivesnice na vrcholku kopce. Žádná otevřená hospoda, ale zato výhled do tří stran. Na jedné místní varianta Suchých skal, na které jsme včera koukaly z druhé strany. O 120° vedle je za sedlem vidět jakýsi hrad. No a stále je v dohledu dominanta celého kraje, hora Mount Ventoux.

V Malaucene kafe+čaj, nákup a vlečení šesti litrů vody kolem půlky města k autu.

Dál vyrážíme směrem na Sault silnicí, která by snad podle mapy měla vést přes vrchol Mount Ventoux. To jsem zvědavá, má to mít 1909 metrů a diesela jsem ještě neuvařila. Cestou se otevírají úžasné výhledy na okolní hory a údolí. Pak najednou pár set metrů pod vrcholem kruhový objezd(!) a šipka ke kempu. Zatím nejlevnější kemp (cca 13€ za dva lidi a auto bez stanu), milá obsluha a NÁÁÁÁÁDHERNÝ výhled. GPS hlásí výšku 1422m, stále ještě to není nad Sněžkou, ale moc nezbývá. Chladno. Nepřesvětlená obloha, je vidět hromada hvězd a mléčná dráha včetně tmavého pásu uprostřed. Tohle v Praze nemáme...

Mont Ventoux, 28.8.2008

Noc chladná, příjemná, nic nás nežralo.

Na vrcholu hromada aut, nějací cyklisti, opar ale jinak výborná viditelnost.

Cesta dolů na Sault povlovnější než serpentiny nahoru, na kilometrovnících je i nadmořská výška.

Sault

V Saultu dnes není trh, bez něhož je to poměrně tuctové provensálské město. Ale mají tu levandulovou zmrzlinu (kopeček za 1.8€) a zmrzlináře, který je ochoten zmrzlinovou kouli spadlou na zem nahradit jinou zdarma. Údajně je tu někde nejhezčí okno v Provence, ovšem dovedně ho ukrývají, takže máme jen fotku v průvodci a vědomí, že to tu někde je. Na zdi kostela přidělané svazky levandule. Záliba ve věžích. Vedro. Couráme po městě, fotím, řešíme co dál a pak pokračujeme na Apt.

Saint-Saturnin-lès-Apt

Cestou uprostřed pustého trní spatřuji naši první borie. Stavíme na plácku za zatáčkou a jdeme na obhlídku. Kulaté iglů z vápencových desek, žádná malta. Nějaké čtyři metry na výšku. Kolem vedro, písek, trní a sarančata. A cedule, že je to soukromý majetek.

Apt

V Aptu parkujeme na náplavce vedle strouhy. Všude kolem jsou několikajazyčné cedule, které doporučují v případě deště odstranit auto z koryta potoka, že se může během krátké chvíle rozvodnit. Při pohledu na čůrek tekoucí mezi porostem se tomu nechce věřit, holt je asi sucho.

Nad čůrkem a parkovištěm vede plechový most, jakých jsou u nás tucty. Bohužel na našich tuctech nejsou takové záplavy květin, tady květena téměř zakrývá plech a dělá z mostu estetický zážitek.

Někde na hlavním náměstí má být fontána. Noříme se do uliček, vynořujeme se na protější straně historického centra. Nacházíme mechem obrostlý šutr, ze kterého crčí voda, na druhé straně ulice parčík se smradlavým jezírkem. Čert ví, jestli průvodce měl na mysli něco z toho.

V Salonu de Thé je od větráků ve stropě takový průvan, že Hanka při úprku rozlejvá stařence u vedlejšího stolu její kafe. U pekaře berem bagetu, v dalším čajovém salonu doplňujeme tekutiny, u zelináře víno. Sejra je v autě, snad se ještě neodplazil.

Rustrel, Le Colorado Provençal (okrové lomy)

Dost bolo měst, zkusíme pro změnu přírodní krásy. Kus východně od Aptu jsou staré okrové lomy, zkusíme se tam mkrnout. Ale nejdřív musíme někde přečkat polední vedro. Zajíždíme do lesíka, u kterého není cedule, že je soukromý. On je nejspíš soukromý i tak (při odjezdu jsme zjistily, že řetěz přehrazující vjezd někdo sundal a ten teď leží vedle), ale můžeme dělat, že jsme o tom nevěděly. Nacházíme místo bez kobylinců, piknikujeme, relaxujeme, spíme. Stínu budiž sláva.

O kus dál, jižně od vesničky Rustrel, je cosi, co tu nazývají "Le Colorado Provencal". Dodnes jsem netušila, že okr je hornina používaná při barvení; tady ji těžili a dnes po lomech zbyly hnědé, červené, okrové i žlutobílé skalní věže. Zblízka to vypadá jako hodně jemný pískovec. Průvodce radí nebrat si mezi skály bílé oblečení - má recht, i moje zelené kožené polobotkopohory po čase získávají žlutočervený nádech. Fotím jak zběsilá a konstatuji, že zdejší skály jsou první útvary, se kterými si display na foťáku po barevné stránce neporadí. V lese pod skalami fotím napůl zasypané torzo parního stroje ve zbytcích jakési stavby. Asi pozůstatky po lomu. O kus dál má být kaskáda. Ze skály crčí kapky vody, zlatá Sorgue. Jak to asi vypadá na jaře?

Goult

Gordes

Na parkovišti se rozhodujeme zamířit na západ do vesnice Gordes, tam přespat, druhý den okouknout klášter Sénanque a pak zamířit k moři.

Na Gordes je při příjezdu krásný pohled, na svahu nad silnicí se tyčí kostel, za ním hrad a kolem se na svazích tísní kamenné domky, které si málem stojí na střechách. Přejíždíme odbočku doporučenou systémem Gde Proboha Su a ten nás za trest navádí k vrcholu čím dál užšími uličkami o neuvěřitelném sklonu. Poté, co jsem se začala smiřovat s možností, že to celé budu muset couvat zpátky, protože se ulice zúží do centimetrové štěrbiny a pak zmizí úplně, vyjíždíme na hlavní. Na závěr opět téměř projíždíme hospodou. Nemít GPS, byla by to nuda.

Kemp je na kopci kilometr za vesnicí, půldruhého kiláku od náměstí. Mají tu bazén a u recepce bezplatnou wifinu. Hosana! Upravujeme auto do spacího tvaru, smýváme nános okru a vydáváme se na večeři.

V centru je jedna hospoda vedle druhé a ani jedna už v půl desáté večer nevaří. V pizzerii nás nakonec navádějí na jedinou hospodu, jejíž kuchař se nebojí a tvoří i po setmění. Probíráme jídelní lístek a přemýšlíme, co v něm asi píšou. Nakonec lépe jazykově vybavená Hanka pro mně vybírá jakousi rybu a sama namátkou zkouší jídlo, jehož název se jí nedaří identifikovat. Po nějaké chvíli hezká servírka přináší božskou manu. Ryba v alobalu a nudle s jakousi zálivkou, oboje neuvěřitelně chutné. Hanka není schopna svoje jídlo (s výjimkou přílohy, která je stejná jako u mně) identifikovat ani vizuálně, ani chuťově, ale cpe se, až se jí dělají boule za ušima. MŇAM! Za těch 40€ to stálo.

K půlnoci se černočernou tmou vracíme ke kempu, jen čas od času nás GPS upozorňuje, že po půl kilometru máme odbočit. Těsně před kempem slyšíme blížící se hlasy mluvící česky, kluk a holka. Dvojhlasně zdravíme nezřetelné siluety zřetelným "dobrý večer", ony nám odpovídají, pak pokračují v hovoru a po pěti vteřinách naráz zamyšleně umlkají...

Pátek 29.8:

Bezplatné parkoviště v Gordes není, takže to máme za 3€ a žádný stín.

Procházíme si včerejší noční trasu za světla a porovnáváme. Za denního světla vypadá město skoro stejně hezky jako v noci, jen lidí je tu víc. A z teras jsou vidět i jiné věci než tma.

Ve výklenku za hradní věží objevujeme čajovnu s velmi slušným výběrem. Majitelka nám sděluje, že si nás pamatuje ze včerejška z hospody.

Nákup surovin pro hospodu v praxi: synek majitelky přitáhne dvě tašky vrchovatě naložené zeleninou z nedalekého zelinářství. Nedalekým zelinářstvím je míněn obchod za hradem, kde posléze u mladé, pohledné a milé zelinářky nakupujeme i my.

Abbaye Notre-Dame de Sénanque, 29.8.2008

Směrem na sever od města by měl být nejznámější cisterciácký klášter v Provence, Sénanque. Chci se k němu alespoň podívat, protože na fotkách vypadal velmi malebně. Vyjíždíme po úzké silničce na severozápad a já cestou přemítám co bych dělala, kdyby se v protisměru objevilo auto: z jedné strany je skála, z druhé kamenná zídka a za ní sráz. Žádný vůz nepotkáváme a nakonec objevujeme vyhlídkovou plošinku kousek nad klášterem. Ze strany, odkud ho nikdo nefotí, protože tamodtud nevypadá tak starobyle. Hezké, leč vyprahlé. Do údolí pak sjíždíme za hřmotu třetí části skladby Chuť Guinessu od Jana Hrubého, barokní tóny krásně doplňují okolní starobylou krajinu. Dole zjišťujeme, že jsme žádný protisměr potkat nemohly, protože to celé byla jednosměrka.

Sedíme v autě na plácku před klášterem, z klimatizované kabiny koukáme na vzduch chvějící se nad sklizeným levandulovým polem a celkem rychle se shodujeme, že prohlídka kláštera v tomhle vedru není nic, co bychom neoželely. Zvenku je to hezké, ale teplota nám neumožňuje tento estetický zážitek plně ocenit. Čeká nás moře. Nastavuji tedy v navigaci jako cílové místo přímořské letovisko Casis a s ohledem na náš úmysl jet okreskami mezi horami zakazuji použití placených silnic. Vyrážíme na jih.

V městečku Bonnieux, na dohled od ruin hradu markýze de Sade, na nás GPS zase zkouší trik s úzkými strmými uličkami; asi se chce podívat do historického centra. Poučena dřívějšími zkušenostmi ji ignoruji a město objíždím. Vím, že se nejspíš jen snaží nám zpestřit cestu, ale na podobné srandičky nemám zrovna náladu.

Kousek za městem Cadenet narážíme na přehradu. Bazén svatého Kryštofa (Bassin de Saint-Christophe). Malá, roztomilá, mezi kopečky, obklopená lesem, ideální místo na odpolední siestu s hrozny a něčím sladkým. V Provence si něčeho takového příliš neužijeme, takže nemůžeme odolat.

GPS mi očividně nezapomněla porážku v Bonnieux a plánuje odvetu. Poslušna příkazu nepoužívat placené silnice se v Marseille vyhýbá tunelu pod Starým přístavem a bere to přes město. Tentokrát jsem ji bohužel neprokoukla včas, díky čemuž získávám nejhorší zážitek z francouzských silnic: dopravní špičku v centru Marseille. Ve dvou pruzích, skoro neviditelných, neboť barva vodorovného značení je téměř totožná s barvou asfaltu, se tísní tři řady aut a pomalými přískoky se pohybují vpřed, zatímco řidiči chaoticky přejíždí z jedné řady do druhé. V pruhu odbočovacím, hned za zákazem zastavení, parkují další auta a tvoří tak řadu čtvrtou. Na semaforech, podle francouzského obyčeje nesesynchronizovaných (Poznámka z roku 2019: tehdy u nás ještě fungovala "zelená vlna", kde ty loňské sněhy jsou... :-(), zásadně svítí červená. Na chodníku ukazují kolemjedoucím záda tři četníci, jen občas jeden z nich pohlédne přes rameno a kontroluje, jestli se opravdu ještě nikdo nezabil. V jejich sousedství stojí snědí týpci, při jejichž spatření raději zamykám dveře auta. A do toho navigace čas od času, díky nepřesnosti měření a blbosti programátorů, získává dojem, že jsme se rozjeli opačným směrem a začíná zdlouhavě přepočítávat trasu, samozřejmě obvykle přesně v okamžiku, kdy se vozy dají do pohybu a já si nejsem jista, kudy dál. Musím přiznat, že po průjezdu centrem Marseille jsem začala s GPS komunikovat způsobem značně vulgárním. Ale je to i moje blbost, mapy Francie pro TomToma mám, jen bych je nesměla nechat doma. Takhle zůstávám nadále u Sygiců...

Nějak se vymotáváme z města hrůzy a míříme po A50 souběžně s pobřežím na jihovýchod s úmyslem dojet do Casis a najít tam kemp. Jako známé turistické centrum by podle nás kemp mít mělo, i když v mapě značený není. Problém je v tom, casisským to asi ještě nikdo nevysvětlil, takže kempy opravdu nevedou. Ostatně ani jinak se tam necítíme příliš dobře, město je očividně zařízeno primárně na plážové povaleče. Alespoň nakupujeme v hypermaché zásoby, mimo jiné i čtyři piksličky s nápisem "Creme Brulée", protože Hanka chce zjistit, jak chutná oblíbený pokrm Amelie Poulain.

V městečku La Ciotat o kus dál na východ má být podle autoatlasu kemp. A má tam vést i vyhlídková cesta podél útesů nad mořem. Za městem tudíž přes protesty navigace odbočujeme do neskutečného krpálu mizícího vpravo. O několik desítek metrů výše zastavujeme na vyhlídce nad mořem; Casis je odtud vidět jak na dlani, moderní přímořské městečko mezi malebnými kopci, strategicky umístěné u jediné pláže na jinak skalnatém pobřeží. Tři sympatické francouzky mi cpou foťák, abych je vyfotila. Klekám před nimi a ony se tomu velice hezky smějí - škoda, že to v ostrém protisvětle nebude vůbec vidět. Pak nasedají do Fabie a mizí směrem na Ciotat. My rozbalujeme Creme Brulée a zjištujeme, že mu chybí karamelizovaná cukrová poleva, která má být jinak nedílnou součástí receptu. Okradli stařenku!

Dál po cestě je několik dalších vyhlídek. Okrové útesy, sto metrů ďoury k moři, obzor mizí v oparu. Pořizuji zde jedinou letošní fotku s mořem, které na ní ovšem stejně skoro není vidět (takže jsem ji nakonec vyřadila).

V La Ciotat začínáme vážně přemýšlet, co tu vlastně děláme. Tam, kde se člověk dostane k moři, si připadáme jak v lunaparku, možnost nějakého klidného vykoupání není, všude davy lidí, aut... Míjíme stany na oploceném plácku udusané hlíny uprostřed zástavby a shodujeme se, že takovému kempu v žádném případě zvyšovat tržby nebudeme. Nakonec nacházíme kus kamenitého pobřeží, u kterého se nechá jakž takž zaparkovat a smočit si nohy. Pak obracíme na sever. Mám neodbytnou chuť se zastavit až na úbočí Mont Ventoux, provensálské přímořské oblasti asi nejsou nic pro nás. Nebo jsme jen neměly šťastný den...

Nakonec lágrujeme v kempu kousek za vesnicí Beaurecueil pod skalnatým hřebenem Mont St.Victoire východně od Aix-en-Provence. Téměř žádná tráva a platební karty neberou, ale je tu sprcha, stín a klid. Po dnešku ho potřebujeme.

A tím moje poznámky končí. Dál pokračují už jen fota.

Aix-en-Provence

Arles

Pont du Gard

Carpentras

Venasque

Châteauneuf-du-Pape