Liberecká hostina

Předmět: večeře
Datum: Thu, 12 Nov 2009 23:32:59 +0100

---

Být kvestorem Neviditelné Univerzity v Ankh Morporku přináší jistě řadu výhod. Mimo jiné jste například zváni na výroční hostinu Cechu rytců. "Patnáct chodů, a to nepočítám kávu a ořechy!" Takto zhodnotil tuto společenskou událost arcikancléř Vzoromil Výsměšek. A můžem se spolehnout, že jako vedoucí profesorského sboru NU je v oboru společenského stravování skutečnou kapacitou.

I pokud se zrovna netěšíte výsadám profesora NU, nezoufejte. Kuchyně Neviditelné Univerzity a správní rady významnějších cechů nejsou jediní, kdo je schopen uspořádat takovouto společenskou akci.

Kulinářský věhlas týmu Křeček-Bubu se sice nemůže měřit s proslulostí Neviditelné Univerzity, přesto si Vás dovolujeme pozvat v sobotu 21.11. na slavnostní společnou večeři. Bude patnáct chodů. A potom samozřejmě i káva a ořechy.

Událost tato se odehraje v bytě Křečkově, ulici ######, čísle ####/# v městě Liberci.

Zvané hosty očekáváme kolem patnácté hodiny. Samotné zahájení večeřování je pak plánováno na hodinu šestnáctou. (ano, vím, že jsem mluvil o příjezdu dopoledne, ale když jsme si teď podrobně ujasnili, co všechno musíme v sobotu ještě dopřipravit.... zkrátka i když vaši společnost vítáme za jakýchkoliv okolností, doražte prosím až na třetí).

Odění se očekává společenské neformální. Pánům bych doporučoval společenskou košili. Kravaty či motýlku netřeba. Jsem natolik soudný, abych se nepokoušel pozvaným dámám v tomto ohledu něco radit. Budou jistě půvabné a elegantní jako vždy.

Na neděli je pak plánováno pokoření štítu Ještědu netradiční severovýchodní cestou. Zkušeným horolezcům jistě nemusím radit, kterak se na takovouto expedici vybavit. Já osobně plánuji vzít sekeru, jídlo na tři dny a slovník česko-polsko-německý.

Pakliže byste měli pocit, že uvedené informace nejsou vyčerpávající a cítili potřebu zvěděti dalších podrobností, neváhejte se na mě obrátit cestou elektronickou, popřípadě telefonickou na čísle ### ### ###.

Za přípravný tým se na všechny těší Křeček.

Ke Křečkovi jsme s Hankou dorazily ve čtvrt na čtyři, vyházely věci z auta a začaly nakukovat do kuchyně a maskovat to společenskou konverzací. A úderem 15:50 to vypuklo.

Úvodní sýrová roláda v nás vyvolala příjemné očekávání věcí příštích a začala zahřívat žaludek na provozní teplotu. Teplý předkrm v podobě francouzské paštiky s mandlemi, zabalené do plátku slaniny, nám nečinil nejmenší potíže a tak jen očekávání toho, co přijde dál, mi zabránilo požádat o přídavek. Následovala brokolicová polévka, která mě neurazila ani nenadchla; kuchař to může brát jako pochvalu, protože jinak se brokolici spíše vyhýbám.

Po polévce jsme si dali chvilku oraz, než se opečou rybičky. Křeček mezitím rozléval zájemcům víno, já zůstala pouze u vody s citrónem. Po chvíli konverzace mezi nás dorazili pstruzi s bylinkami (voněl z nich tymián a nečpěl podkoní), kteří představovali trošku větší výzvu: přece jen šlo teprve o čtvrtý chod a ačkoli byly ryby poměrně malé, přesto vydaly v podstatě za dvě porce z předchozích chodů.

A pak už přišlo na řadu poctivé suchozemské maso: nejprve ptáček v podobě krůtí pečeně na jablkách, poté vepřová panenka s modrým sýrem a olivami následovaná jemně dušenou roštěnou na cibuli ála Bubu. Speciálně u té panenky se sýrem jsem jen velmi obtížně bojovala s nutkáním požádat o nášup; pouze vědomí, že je přede mnou ještě devět chodů, mě přesvědčilo, že není čas na hrdinství.

Srnčí kotlíkový guláš po způsobu Křečka měl konzistenci gulášové polévky a velmi přítulnou chuť, kterou vzápětí doplnily dva lívanečky s povidly a smetanou. V té chvíli už začali první soutěžící odpadat a vzdávat se částí porcí, přičemž jejich trávení nepomohl ani výborný zeleninový salát s medohořčičnou zálivkou. Následoval výběr sýrů - nemohu nezmínit zvláště jádel s bylinkami, se kterým se, z mého pohledu, nemohl měřit ani plesniváč s ananasovou příchutí posypaný nahrubo drcenými ořechy.

Nevím, kdo dělal Hančiny rohlíčky s překvapením, ale Hanka to rozhodně nebyla, o tom bych věděla. Nechala jsem se překvapit povidly a tvaroh jsem raději přenechala ostatním. Potěšilo mě, že jsem stále ještě nepociťovala problémy a tak jsem následující sklenici pařížského krému poctivě vylízala až na dno. Pět minut poté jsem si řekla: a sakra. Nejen že se dostavil už nějakou dobu očekávaný pocit naplnění, ale měla jsem neblahé tušení, že bych si neměla lehat, aby hladina jídla nepřetekla. Z následující mísy ovoce jsem raději uždíbla jen pár kuliček vína, spíš jako zápočet než pro požitek z chuti. Naštěstí zbývala už jen zmrzlina (smetanová s čokoládou) a pak nezbytná káva a ořechy.

Byla jsem ve stavu, kdy by oči jedly, ale zbytek těla už nestíhal. Zkusila jsem ještě kousek sýra, dopila kávu a pak raději riskla ulehnutí do stabilizované polohy. Čtyři ze zbylých žroutů se rozhodli, že zkusí obsah trávicího traktu setřepat pomocí krátké procházky, ovšem já se nebyla schopen narovnat a raději jsem zkusila zavřít oči a chvíli si dáchnout.

Na zbytek večera si už moc nepamatuju. Vím, že se mi podařilo vstát a umýt nějaké hrnky, vím, že jsem posléze dokonce vyluxovala misku se zbytkem ořechů. Matně si pamatuju, že jsem se sprchovala...

Z následujícího dne jsem si nic nezapsala a tak jen stručně: vykulili jsme se v dopoledních hodinách z křeččí nory v počtu tří osob (Hanka, Křeček a já), naším emerickým samohybem se přemístili na druhý konec Liberce na úpatí horského velikána a dál stoupali po svých. Vrcholu jsme dosáhli krátce po poledni, zkonstatovali že viditelnost stojí za houby, vypili si v bufetu odvar z ponožek a na závěr jsme svoje těžce nastřádané výškové metry vyplýtvali na jízdu lanovkou.

A pak už jen zpět k autu, ke Křečkovi pro batožinu a domů, do Prahy, do Bohnic...